Bylo chvíli před půlnocí 6. dubna 2000. Vracel jsem se ze čtyřhodinové přednášky o horolezeckém výstupu na Huascaran, kterou jsem měl ve vysokoškolském klubu Terč na kolejích VUT Brno Pod Palackého vrchem. Byla jasná noc a šel jsem přes les a pak polní cestou domů s batohem, ve kterém byl diaprojektor a několik krabic s diapozitivy. Touto cestou chodím do práce již 16 let a často i v noci. Proto velmi dobře vím, jak a kde září Brno. Upoutala mě slabá záře (daleko slabší než záře středu města) v místech, kde neměla být. Navíc se mi zdálo, že má zelenou barvu. Tou barvou jsem si nebyl úplně jist, neboť oko slabé světlo nevidí barevně. Protože jsem věděl, že Slunce se blíží k maximu jedenáctiletého cyklu, napadlo mne, že to může být polární záře. Proto jsem za chůze pečlivě zkoumal oblohu. Všiml jsem si velmi slabého místa na obloze nad přezářeným Brnem, které se mi zdálo červené. Takovou barvu nemá žádný typ městského osvětlení. Zrychlil jsem proto chůzi, abych byl co nejdříve doma. Doma jsem ve zmatku podadl stativ, připevnil na něj Prakticu, našrouboval na ni širokoúhlý objektiv 2.8/29 mm, z ledničky jsem vytáhl krabičku Fujicoloru Superia 800, do batohu přidal superširokoúhlý Flektogon 2.8/20 mm a vypálil zpět na pole, pryč od odporného městského osvětlení. Když jsem doběhl na pole, zjistil jsem, že mi chybí drobnost - ten film, co jsem vyndal z ledničky. Následoval další běh domů a zpět na pole, tentokrát již s nabitým foťákem. Když jsem doběhl z dosahu silného osvětlení, poněkud jsem se uklidnil a začal zkoumat oblohu. Jakousi slabou záři jsem viděl, ale stále jsem si nebyl jist, jestli to je skutečně polární záře. Přesně v 1:00 letního středoevropského času začínám první 2minutovou expozici, protože mám pocit, že to, co vidím, je reálné a že by to mohla být polární záře. Asi po 10 minutách jsem si již stoprocentně jist, avšak intenzita záře není taková, abych mohl pořídit pěkné snímky. Asi v 1:15 se stane něco naprosto nečekaného. Obloha je zničeho nic plná nádherných svítících pruhů. Obzor má zelenou barvu a nad ní svítí krvavě červený pruh, ve kterém vznikají a během několika desítek sekund až minut opět zanikají světelné paprsky. Neuvěřitelně krásné přírodní divadlo. V jednom okamžiku si všimnu pruhu vedoucího téměř do zenitu, ve kterém jako by tekla nebo spíše sršela záře. Fotografuji jako v tranzu. Asi po 30 minutách záře poněkud zeslábla a já jsem byl díky sporému oblečení zmrzlý na kost. Běžím rychle domů, budím ženu Zuzanu a dceru Hanu. Mladší dcera Zdena tvrdila, že chce spát. Později se zjistilo, že mluvila ze spaní a nic si nepamatuje. To, že jsem ji nezbudil, ji mrzelo a mám pro příště zmocnění k využití větší dávky násilí. Společně vyráží naše trojice opět na pole, já již v péřovce. Nyní již v klidu pozoruji záři a společně se kocháme pohledem na nádherný přírodní úkaz, k jehož spatření jsem potřeboval 46 let. Ve tři hodiny po půlnoci záře sláble a my jdeme domů. V následujících dnech nemám stání. Po večerech střídavě skenuji obrázky a nervózně koukám na sever, jestli se toto krásné divadlo bude opakovat. Produktem mého nadšení a neklidu je i tento popis.

4. dubna 2000 těsně před 16. hodinou světového času zaznamenává koronograf kosmické sondy SOHO mohutnou koronální ejekci (levý obrázek). Za dva dni doráží mohutná rázová vlna do blízkosti naší Země. Zde ji těsně po 16. hodině zaznamenává kosmická sonda ACE měřící rychlost slunečního větru. Rychlost slunečního větru skokově stoupá z hodnoty pod 400 km/s na hodnotu přes 600 km/s (pravý obrázek). Magnetické pole Země je po příchodu rázové vlny značně porušené. Vznikají magnetické bouře. Jen co se setmí, jsou ve střední Evropě patrné polární záře. Svou mohutností předčí všechny polární záře pozorovatelné za několik desítek let.

Snímky a graf NASA/ESA Solar and Heliospheric Observatory (SOHO/LASCO) a NASA ACE.