Schůzka v Himaláji

 
 
Mount Everest 8848 m n.m. (vlevo), Lhoce 8516 m n.m. (uprostřed), Lhoce Šar 8400 m n.m. (vpravo).
Je noc z 15. na 16. října 1996. Zmrzlýma rukama otvírám stan a vylézám do mrazivé himalájské noci. Stojím ve výši 5500 m v sedle Mera La. Do začátku našeho výstupu na Meru (6654 m), jednu z krásných nepálských šestitisícovek, je ještě dost času. Jako již mnohokrát v Himaláji, hledím fascinován na hvězdné nebe. Pohled na noční oblohu ve vysokých horách daleko od civilizace je ohromující. Hvězdy, mlhoviny, hvězdokupy a galaxie, které znám z obrázků v knížkách a které jen obtížně najdu svým amatérským dalekohledem u nás doma, jsou zde neuvěřitelně jasně viditelné při letmém pohledu na oblohu. Stojím a snažím se vstřebat do sebe ten nádherný pocit, že jsem součástí vesmíru. Můj pohled náhle spočine na nápadném mlhavém obláčku. Chvíli uvažuji, co to může být, a snažím se poznat souhvězdí, ve kterém se obláček nachází. Bude to zřejmě souhvězdí Hadonoše a ten mlhavý obláček je kometa Hale - Bopp. Toto zjištění mne zcela nadchlo - já vidím na vlastní oči, bez dalekohledu, kometu vzdálenou čtvrt miliardy kilometrů. Jediné, co mi na malou chvíli zkalilo radost, byla myšlenka, že zde nemám svůj dalekohled s paralaktickou montáží, který by mi umožnil kometu a tu ostatní hvězdnou nádheru vyfotografovat. Pak přišlo slunečné ráno a s ním panorama šesti himalájských osmitisícovek, kterému vévodil sluncem zalitý Everest a na kometu jsem na nějakou dobu zcela zapomněl. To byla moje první schůzka s kometou Hale - Bopp.

Jak to všechno začalo

Kometu označenou C/1995 O1 objevili v noci z 22. na 23. července 1995 nezávisle na sobě Alan Hale - profesionální astronom z Cloudcroftu (New Mexiko, USA) a Thomas Bopp - astronom amatér z Phoenixu (Arizona, USA). Proto dostala kometa jméno Hale - Bopp. V době objevu byla již poměrně jasná a viditelná i menšími dalekohledy. Proto jako bomba zapůsobilo zjištění, že v době objevu se nacházela ve vzdálenosti asi 1 miliardy kilometrů od Slunce, tj. dál než planeta Jupiter. V této vzdálenosti byla např. známá Halleyova kometa téměř 1000krát méně jasná. Nebylo pochyb, že nás čeká velkolepá podívaná. Počátkem února 1997 jsem se konečně dočkal. Kometa se vynořila na ranní obloze a byla již tak jasná, že byla vidět bez dalekohledu. A tehdy jsem ji poprvé 2. února fotografoval.

 
2. února 1997
  
7. února 1997

Schůzka v Jeseníkách

 
 
Paralaktická montáž
Je večer 14. února 1997, jsem s rodinou v Petříkově. Z omrzlého auta přináším na pokoj dalekohled a paralaktickou montáž, umožňující přesně sledovat pohyb hvězd na obloze při fotografování. Pokud takový stroj nemáte, rotace Země rozmaže váš snímek již po několikasekundové expozici. Na tento stroj jsem patřičně hrdý. Stavěl jsem ho a předělával s přestávkami asi 20 let. Použil jsem k tomu postupně: část nějakého přístroje (asi vojenského zaměřovače) neznámého původu, kolečka ze stavebnice Merkur, kolečka z budíku, víčko od kafe, integrované obvody, tranzistory, fotoodpory, svíticí diody a jiný materiál "co dům dal". Stroj rozebírám na menší části a balím do batohu. Přidávám fotoaparát Praktica s několika objektivy a baterie nutné pro pohon hodinového stroje. Po několika dnech špatného počasí je konečně jasno. Hodlám vyrazit na běžkách o půlnoci. Nám vyhlédnuté místo ve výši asi 950 m s výhledem na východní oblohu, kryté před větrem. Kometa bude vidět až po 3. hodině ranní. Uléhám do postele, ale nemohu usnout. Stále se dívám na oblohu, zda je ještě jasno. Mám poslední šanci, zítra jedeme domů do Brna, a tam 1000 m vysoké kopce nemáme. Kolem jedenácté přece jen usínám. Když mně vzbudí budík, podívám se z okna a venku hustě sněží. Až do 4. hodiny ranní chodím každou chvíli k oknu a dívám se, zda se nevyjasní. Ve 4 hodiny jdu spát, je již příliš pozdě, abych vyrazil, a stále sněží. V 6 hodin mne probudí děti, venku je jasno, začíná svítat a nad Čerňavou září krásně kometa. Pozoruji tedy smutně z okna, jak se postupně na křišťálově jasné obloze ztrácí ve slunečním světle. Je to jasné, měl jsem vyrazit za hustého sněžení. Tak tuhle schůzku jsem si přestavoval úplně jinak.

Čekání

Kometa se zřejmě urazila, že jsem nepřišel na dlouho plánovanou schůzku v Jeseníkách a systematicky se schovávala za mraky. Musel jsem čekat až do 5. března, kdy jsem konečně dostal další šanci pořídit hezký snímek. Od 7. února do 5. března jsem udělal jen několik snímků přes mraky.

 
2. března 1997, snímek přes řídké mraky
  
5. března 1997, konečně krásné noc

Schůzka na Babylonu

Je noc z 7. na 8. března. Nad střední Evropou je tlaková výše 1040 milibarů a nádherně průzračné ovzduší, počasí, které je u nás jen několik málo dní v roce. V 11 hodin nasedám do auta. O půlnoci přibírám v Nedvědici další dva blázny ochotné zmrznout kvůli kometě na rampouch a před jednou hodinou již všichni stojíme na 626m vysoké hoře Babylon. Kometa je zatím jen několik stupňů nad obzorem, přesto je již nádherná. Tak průzračný vzduch je opravdu u nás zcela výjimečný. Rychle vybaluji dalekohled a seřizuji paralaktickou montáž tak, aby osa otáčení mířila k Polárce. Na Prakticu našroubuji 100mm objektiv a zahajuji první půlhodinovou expozici. Teprve nyní mám dostatek času, abych vychutnal krásu této chvíle. Občas se sice musím dívat do dalekohledu, abych kontroloval a občas korigoval chod mého stroje, jinak můj pohled patří kometě. Z jasného jádra vychází dva ohony. Ten kratší a jasnější, který míří doprava, je tvořen prachovými částicemi, ten přímý je tvořen ionizovaným plynem, který je unášen směrem od Slunce slunečním větrem. Čím více si oči zvykají na tmu, tím zřetelněji vidím plynný ohon a sleduji jeho dráhu až tam, kde se ztrácí v Mléčné dráze - úchvatný pohled. Fascinují mě především dimenze tohoto svítícího nic. Z jádra o velikosti asi 40 km, které je vzdáleno ode mne 210 milionů kilometrů, uniká plyn a já jeho dráhu jasně vidím ještě 20 stupňů od jádra, to znamená do vzdálenosti ... . Chvíli si lámu hlavu geometrickými úvahami a ať dělám co dělám, vždy mi vychází alespoň 100 milionů kilometrů - neuvěřitelné. 100 milionů kilometrů svítícího nic, prázdného prostoru, který maličký balvan za přispění slunečního větru rozzářil. Je mi strašlivá zima. Vyměňuji objektiv 100 mm za 300 mm. Nyní to budou nervy. Objektiv 300 mm je maximum, co zvládne můj stroj. Sebemenší chyba v pohybu fotoaparátu, kterou jen tak tak rozpoznám v dalekohledu, se projeví rozmazáním obrazu. Nyní se musím častěji dívat do dalekohledu a méně se kochat pohledem na kometu. Chvíli zápasím s drátěnou spouští, neboť zmrzlé prsty nejsou schopné vyvinout dostatečnou sílu k jejímu stlačení. Nakonec se to přece jen podaří. Kometa sedí jak přibitá na vláknovém kříži v okuláru dalekohledu, stroj šlape dobře, mohu se na chvíli podívat na oblohu. V ten moment prolétl v blízkosti komety jasný meteor. Byl nápadně krátký a pomalý, což znamená, že jeho dráha mířila téměř na mě. Ten musí být zaručeně na snímku, myslím si, a také tam po vyvolání filmu skutečně byl. Neuvěřitelné štěstí. Kolikrát jsem se již pokoušel vyfotografovat meteor, kolik filmů naexponoval a jen jednou, před 14 lety jsem byl úspěšný. Nad východním obzorem začíná svítat. Skládám omrzlé části svého stroje do kufru auta, loučím se s kometou a vyrážím k domovu. Tato schůzka byla určitě odměnou za ty, kdy jsem čekal marně.

 
8. března 1997 ohon komety končil v Mléčné dráze
  
8. března 1997, v levém prachovém ohonu komety je krátký meteor

Schůzka na Třech Studních

Již 14 dní je strašlivé počasí. Střídavě prší a sněží, už chybí jen vichřice. A ta skutečně přišla i s vánicí právě v době, kdy jsme vyrazili na velikonoční výlet na Vysočinu. Místo kvetoucích luk nás přivítaly podmínky spíše na běžky. Na Vysočinu jsem se velice těšil, neboť v této době měly být optimální podmínky pro pozorování komety. Byla nejblíže Zemi (22. března) i Slunci (1. dubna) a pozorování nevadil ani Měsíc. Počasí bylo jiného mínění a rozhodlo se, že z optimálních podmínek nic nebude. 30. března se však stalo, v co jsem již ani nedoufal. Prudký severozápadní vítr přivál asi 40 minutovou mezeru v oblačnosti. Průzračný vzduch "vyfoukaný" vichřicí mi umožnil pořídit vysněný snímek - kometa Hale-Bopp v největším lesku.

 
30. března 1997
  
30. března 1997, kometa v největším lesku

Kometa v perihelu

1. dubna 1997, detail
1. dubna 1997 14° dlouhý iontový ohon procházel těsně vedle známé dvojité hvězdokupy v souhvězdí Persea.

Setkání s hvězdokupou M34

 
2. dubna 1997
  
7. dubna 1997, těsně nad lesem, ohonem prosvítá otevřená hvězdokupa M34

Schůzka za Brnem

Je 8. března 1997 a můj stařičký Wartburg poslušně stoupá do prudkého kopce nedaleko Tišnova. Dnes to musí vyjít. Je dokonale jasno. Sleduji stále oblohu a především záři města Brna nad východním obzorem. Jak obtížné je uniknout světlu, kterým člověk zničil hvězdné nebe. Nakonec přece jen nacházím mezi lesy místo vhodné pro postavení mého stroje. Právě se setmělo a představení začíná. Kometa září nad černými siluetami stromů. Tento snímek nesmím pokazit, neboť něco takového se vidí opravdu jednou za život. Pro jistotu snímek opakuji, a pak již montuji teleobjektiv, abych si prohlédl kometu řádně zblízka. Než kometa zapadne za les, nám více než deset snímků - to jsem nemohl všechno pokazit. Klidný jsem však teprve tehdy, až drahocenný Ilford visí zatížený kolíčkem v mé fotokomoře.

 
8. dubna 1997
  
8. dubna 1997 s hvězdokupou M34

Schůzky při měsíčním světle

Měsíc je po všech stránkách sympatické vesmírné těleso a jeho světlo je jistě vhodné pro schůzky všeho druhu, jen ne pro schůzky s kometou. Kometa Hale - Bopp však nebyla jen tak nějaká kometa a dokázaa se prosadit na obloze i proti měsíčnímu světlu. Měsíc mi posloužil jako reflektor a umožnil pořídit z pevného stativu náladové obrázky zachycující trochu z té atmosféry pozorování jasné komety.

 
21. dubna 1997, u Medláneckého letiště, den před úplňkem
  
24. dubna 1997

 
2. května 1997
  

Za 2380 let nashledanou

Je 2. května 1997, příjemný teplý večer. Sedím u lesa a dívám se na kometu, jak mizí za vrcholky stromů. Za několik dní už bude viditelná jen na jižní polokouli. Přemýšlím o všech těch schůzkách na Vysočině i v Himaláji, přemýšlím, co mi po nich vlastně zbylo. Krásné zážitky, více než stovka fotografií, ale hlavně poznání. Už vím, proč my blázni lezeme po horách. No přece proto, abychom byli hvězdám a kometám blíž.

Miloslav Druckmüller