Následující den, 18. ledna, jsem zůstali ve městě Talca, abychom vše připravili pro další akci v horách. Jak se blížil večer, byl jsem stále nervóznější, neboť jsem nemohl najít žádné vhodné místo ve městě, odkud by kometa byla dobře vidět. Talca je sice obklopena horami, ale leží v rovině. Nakonec zbylo jen jediné možné řešení, nechat se odvézt taxíkem na vhodné místo za městem. Tady sehrála naprosto klíčovou roli moje žena. Já se svou v podstatě nulovou znalostí španělštiny bych taxikáři stěží vysvětlil, že se potřebujeme dostat na nějaký kopec za městem s dobrým výhledem na západní obzor a chceme tam pozorovat kometu. Moje žena tento překladatelský oříšek mistrně zvládla, a tak nás přesně ve 21:15 místního času (0:15 UT, 19. 1. 2007) čekal taxík se sympatickým chilským taxikářem, který nás dovezl asi 15 kilometrů na kopec za městem. Taxikář pochopil zadání zcela přesně. Z kopce byl dobrý výhled na západ, který navíc nevedl přes osvětlenou Talcu. Čas příjezdu byl naplánován velmi přesně. Obloha byla sice ještě velmi světlá, ale kometu jsem po malé chvíli hledání celkem snadno našel.

Na Canon EOS 5D nasazuji Tamron 70-300, a nyní nastává největší problém, který jsem musel při fotografování komety překonat – zaostření objektivu. Opět vzpomínám na krásné staré časy, kdy každý slušný objektiv měl nekonečno a stačilo jen otočit kroužkem na doraz. Zatím svítí Venuše a na tu se autofokus ještě chytí. Až zapadne, bude hůř. Dalším problémem je rachitický stativ. Masivní stativ bych nezvládl nosit po celou dobu akce na zádech. Při nastaveném ohnisku 300mm to bude vážný problém. Nakonec kromě uchycení fotoaparátu na stativ opírám ještě objektiv o dřevěný plot. Je 21:40 a já pořizuji první snímky zachycující jen jádro komety a malý kousek ohonu, víc není zatím na světlé obloze vidět. Kontrola pořízených snímků ukazuje, že jsou všechny hnuté, což se dalo při expozici 1/5 sekundy a ohnisku 300mm čekat. Kratší ohnisko nemá zatím na jasné obloze smysl a mne stále nenapadá, o co bych mohl fotoaparát lépe opřít. Volím tedy naivní zoufaleckou strategii – sázím prostě na kvantitu. Přece jeden snímek se snad musí povést. Čas ovšem nesmlouvavě pracuje proti mně. Jádro komety se nezadržitelně blíží k mrakům u obzoru. V 21:50 je již dostatečně tma, že má smysl zkrátit ohnisko. Přecházím na 183mm, bleskově ostřím. Mám ještě tak 3 minuty a jádro definitivně zmizí za mrakem. Ani na toto ohnisko ovšem nemám stativ zaručující nehnuté snímky.

Stal se však zázrak. Mezi snímky pořízenými mezi 21:52 a 21:54 bylo několik poměrně málo hnutých a jeden dokonale ostrý. To ovšem zatím nevím, na kontrolu zatím není čas. V 21:54 jádro mizí za mrakem, ohon je však stále vidět, tak pořád fotografuji, ale už bez nadšení - kometa bez hlavy, to už není ono. Je 22:08 asi na 30 sekund jádro vykoukne v mezeře v mracích nad obzorem, ale pak už definitivně mizí. Jak postupně tmavne obloha, začínám si uvědomovat, že ohon komety není tvořen jen úzkým pruhem vycházejícím z jádra směrem nahoru, ale že je to rozsáhlá struktura rozkládající se nad obzorem napravo od jádra. Je zřejmé, že na první pohled logická orientace fotoaparátu na výšku je špatně.. Otáčím tedy fotoaparát na stativu do horizontální polohy, ohnisko nastavuji na 70mm a jádro, které si již jen domýšlím, dávám k levému okraji snímku. Již první snímek mi vyráží dech. Letmý pohled na display ukazuje úžasný složitě strukturovaný prachový ohon komety, který moje oči nezvyklé na tmu zatím sotva tušily. To mi opět zvedá náladu a zahání chmurné úvahy, že celá ta zběsilá akce s taxíkem je celkem k ničemu. Když už mám dostatek snímků pořízených ohniskem 70mm, demontuji Tamron 70-300mm a nahrazuji jej širokoúhlým Flectogonem 2,8/20mm. Tento starý dobrý objektiv z Praktiky má nekonečno, takže mohu bez problému ihned dále fotografovat. Je 22:16. Obrázky, které nyní pořizuji, se musí určitě povést, protože ohnisko 20mm klade na stativ minimální nároky. Nakonec právě tyto obrázky ukazují nejpůsobivější pohled na kometu, i když jádro komety je již pod obzorem. Rychle balím a abych nezdržoval taxikáře, černé obrázky pořizuji až v taxíku. Budu je potřebovat při zpracování obrázků doma. Po asi jedné a půl hodině se vracíme do města.

Pohled na kometu byl nádherný zážitek, ale přece jen převládal spíše smutek, že jsem kometu nemohl vyfotografovat celou. Ale již v taxíku, který se s námi vracel do Talcy, mne napadlo, že já vlastně celou kometu mám. Ne však na jediném snímku. To dávalo naději, že ji nakonec v počítači celou poskládám. V ten moment jsem ještě netušil, že to nebude zase tak úplně jednoduché. Měnící se jas oblohy pochopitelně způsobil, že jednotlivé části komety mají na různých snímcích různý jas, ale co je daleko horší, i kontrast, o vyvážení barev ani nemluvě. Nakonec se vše, za využití celkem 11 snímků a trošky matematiky, podařilo. To mi asi po měsíci umožnilo, abych na setkání s kometou na kopci u chilského města Talca vzpomínal bez hořké příchuti promarněné šance. Taková kometa přijde člověku před objektiv fotoaparátu snad jen jednou za život a já ji nakonec mám a celou.

Možná, že vás při čtení předchozího odstavce napadlo, že 30 kilometrů taxíkem a jedna hodina čekání taxíku na kopci nás musely natolik finančně zruinovat, že na další akci jsme se živili se ženou už jen kořínky. Ale Talca není Praha. Celá akce s taxíkem stála asi tak stejně jako kdybyste se nechali v Praze odvést z letiště k metru na "Kulaťák", ovšem za předpokladu, že byste asi ve čtvrtině cesty vystoupili a zbylé tři čtvrtiny dojeli autobusem 119. Taxikář nám sumu řekl předem, a protože se ženou Chile už trošku známe, tak nás vůbec nepřekvapilo, že tuto sumu samozřejmě dodržel.