Na vybrané pozorovací místo jsem dorazil v době, kdy červené Slunce nad obzorem ozařovalo svými posledními paprsky okolní hory. V dálce vyčnívala bílá špička chilského vulkánu Osorno, který nám před rokem kousek pod vrcholem za použití fujavice rázně vysvětlil, že nás na vrchol nepustí. Pohledy to byly skutečně nádherné. Ještě před západem Slunce jsem si našel plošinku na vrcholu hory, položil na ni karimatku, batoh dal pod záda a nachystal spacák. Vedle, na dosah ruky, jsem postavil stativ s fotoaparátem. Nebyla by to Patagonie, kdyby mi pár mraků nepolechtalo nervy, ale po západu Slunce se definitivně vyjasnilo. I když bylo bezvětří a krásné počasí, moje důvěra v místní počasí nebyla valná. Proto než jsem zalezl do spacáku, šel jsem zbaběle hledat v blízkém okolí úkryt pro případ, že v noci přijde průtrž mračen nebo vichřice. Našel jsem malou trochu převislou skálu, což mne částečně uklidnilo. Pak už to byla dokonalá pohoda. Jedinou vadou na kráse byl svítící Měsíc, kterému chybělo pouze pět dní do úplňku. I když kometa McNaught nebyla již tak jasná a mohutná jako před deseti dny v Chile, byla pořád obrovskou kometou a byla nádherná i na světlé, Měsícem ozářené obloze. Měsíční světlo mělo i svou výhodu, osvětlovalo okolní skály a umožnilo mi pořídit zajímavé obrázky komety nad horami.

Po krátké době pozorování bylo zřejmé, že jádro komety zapadne za blízkou vysokou horu, což se ve 23:11 skutečně stalo. Bylo mi však jasné, že znovu na levém úbočí hory vyjde. Ve skutečnosti zapadlo a vyšlo několikrát, protože svojí dráhou po obloze téměř kopírovalo levé úbočí hory.

K ránu zapadl Měsíc a teprve pak to byla ta správná nádhera. Kometa byla sice v tu dobu dost nízko nad obzorem, ale zase nádherně vynikla Mléčná dráha. Protože jsem neměl paralaktickou montáž, musel jsem si vystačit s hodně krátkými časy, tak někde mezi osmi a třiceti sekundami, podle použitého ohniska. Většinu snímků jsem fotil osmkrát, abych mohl skládáním dostat aspoň trochu přijatelný poměr mezi obrazem a šumem. Neodolal jsem a kromě komety jsem fotografoval i Mléčnou dráhu.

Zřejmě nejlepší byl pohled na kometu kolem páté hodiny ranní. To již byla za nejnižším bodem své dráhy a začala na obloze stoupat do míst, kde byla průhlednější atmosféra. I když již mírně začínalo svítat a v blízkosti komety se objevila mírně oranžově zbarvená vysoká oblačnost, podařilo se mi pořídit snímky, na kterých je dobře vidět modře zbarvený iontový ohon.

Když se za svítání začalo kazit počasí, bylo mi to již úplně jedno. Pokochal jsem se ještě nádhernými neskutečně červenými mraky před východem Slunce a pak v pohodě sestoupil zpět k našemu stanu u chaty Jakob.