Jelikož jsem celý svůj dosavadní život prožil z fotoaparátem v ruce, nenechal mne pohled na zodiakální světlo klidným. Stejně jako již mnohokrát předtím na Kavkaze, v Alpách či Himalájích jsem při pohledu na nádhernou hvězdnou oblohu propadl smutku, že ji nemohu vyfotografovat. Potřebné vybavení tj. paralaktickou montáž umožňující otáčet fotoaparát při potřebné několikaminutové expozici za hvězdami sice doma mám, ale její hmotnost zcela znemožňuje, abych ji nosil s sebou do hor. Navíc by na Huascaranu tato montáž domácí výroby rozhodně nefungovala, neboť bych ji musel postavit vzhůru nohama. Neměl jsem s sebou ani stativ. Výjimečnost okamžiku mne vyprovokovala k zoufalecké akci. Našel jsem velký balvan a na něm plošku umožňující opřít fotoaparát tak, aby mířil správným směrem. Fotoaparát jsem nastavil na "B" a pak přišlo to úplně nejhorší. Ve strnulé poloze držet zmrzlýma rukama spoušť několik minut a nehnout fotoaparátem, který jsem křečovitě tiskl ke skále. Pořídil jsem několik expozic na černobílý film Ilford Delta 400 i na barevný diapozitiv Fujichrome Sensia II 100. Délka expozic měla být dle mých představ asi tak 10 minut. Po 5 až 7 minutách však zmrzlý prst povolil, i když jsem mu nic takového nepovolil. Jak se za dva týdny doma ukázalo, Ilfordu vyvolanému na 3 200 ASA to bohatě stačilo. Barevný diapozitiv však byl příliš tmavý, i když zodiakální světlo na něm bylo docela dobře vidět. O jeden a půl roku později se mi podařilo skenerem "vytáhnout" z diapozitivu zodiakální světlo téměř dokonale. Fotografie jak černobílá, tak barevná, ukazují zodiakální světlo lépe, než bylo vidět okem.

Všichni mí kamadádi, se kterými jsem na Huascaran lezl, věděli, že jsem povoláním kantor, který díky profesionální deformaci stále o něčem přednáší, není-li mu v tom násilím zabráněno. Proto mne požádali, abych přednesl krátkou přednášku na téma "Zodiakální světlo". Okamžitě jsem byl ve svém živlu, neboť jsem našel čtyři oběti ochotné, dokonce dobrovolně, poslouchat moje povídání. To jsem ještě netušil, že to, co za chvíli předvedu, bude spíše klauniáda než odborná přednáška. Mluvit ve výši 5 kilometrů, kde tělo dostává jen o trochu více než polovinu kyslíku z dávky, na kterou je zvyklé, je zajímavá zkušenost. Pokud říkáte jen krátka sdělění typu "Podej mi ten špagát!" nebo "Kdo tak příšeně rozvařil ty kolínka?", nic zvláštního nepoznáte. Pokud chcete pronést souvislý delší projev, je zle. Váš nacvičený rytmus nadechování, o kterém pochopitelně vůbec nepřemýšlíte, vás totálně zklame. Po několika nahlas pronesených souvislých větách se bez varování projeví kyslíkový dluh. Začnete mít pocit, že se dusíte a zalapáte po dechu. To se vám pochopitelně stane uprostřed věty, o které jste pevně přesvědčeni, že ji určitě celou dořeknete do konce. Nezbývá než se několikrát zhluboka nadechnout a po delší odmlce pokračovat. Vše to pak připomíná komunikaci s posádkou kosmické lodi s občasnými výpadky spojení.

Dovedl bych se dívat na hvězdné nebe snad celou noc, ale mráz a únava z výstupu mne zahnaly do spacáku. Když jsem se ráno probudil, bylo již světlo. Rychle vylézám s foťákem ze stanu. Dívám se na západ na pohoří Cordillera Negra, nad kterým jsem včera večer poprvé spatřil zodiakální světlo. Tak jako včera večer, tak i teď se tam odehrává fascinující podívaná. V krajině leží obrovský stín Huascaranu táhnoucí se několik desítek kilometrů do dálky. Teprve velikost tohoto stínu mi dovolila pocítit mohutnost hory, na jejíž vrchol stoupáme. Několik minut zasněně pozoruji, jak rychle se stín pohybuje v krajině a rychle ztrácí svou velikost tím, že Slunce téměř kolmo stoupá po obloze vzhůru. Ze snění mne vytrhla až věta, která zazněla z našeho stanu: "Proč já sem nejel rači k móřu!". Svědčila o tom, že můj kamarád Bob přežil noc a že rozvařená kolínka s glukopurem, která jsem uvařil včera k večeři, na něm nezanechala trvalé následky. Konec snění, výstup pokračuje.

Je 20. 6. 1998, 9:20. Ležím na zádech a dívám se mraky, které pomalu plují těsně nad mou hlavou. Jsem na jižním (nejvyšším) vrcholu Huascaranu ve výši 6 768m. Za několik minut dorazí na vrchol i moji kamarádi. Můj neuskutečnitelný, 30 let starý klukovský sen se splnil.

Děkuji hoře, že nám dovolila vystoupit na svůj vrchol a vrátit se šťastně domů. Připravila nám spoustu krásných, nezapomenutelných zážitků. Pohled na krásnou hvězdnou oblohu a magické zodiakální světlo patřily rozhodně mezi ně.