Jak jsem fotografoval zodiakální světlo na Huascaranu

Sedím na velkém balvanu ve výši 4 850m na úbočí peruánského Huascaranu a za mými zády právě zapadá Slunce. Je 17. 6. 1998. Zatím ještě nevím, že tato hora, jejíž název vyvolává mrazení v zádech u všech lidí, kteří znají osud československé expedice Peru 1970, se k nám zachová vlídně a dovolí nám vystoupit o tři dny později na nejvyšší ze svých vrcholů do výše 6 768 metrů. V Peru, necelých 10 stupňů jižně od rovníku, se stmívá velice rychle, a tak za několik desítek minut, vyplněných rozhovorem s kamarády, ve kterém nejčastějším slovem je Huascaran, je nad mou hlavou černé nebe s neuvěřitelným množstvím hvězd. Začíná být citelná zima. Slézám z balvanu a jdu do stanu pro bundu. Již při prvním pohledu směrem na západ mne upoutal na obloze ne příliš výrazný, avšak dobře patrný svítící kužel. Táhl se od obzoru, kde byl nejvýrazněší, až do výše 40, možná 50 stupňů nad obzorem, kde postupně zeslábl tak, že přestal být patrný. Na malou chvíli jsem zaváhal, co to vlastně vidím. Nejprve jsem vyloučil vysoká oblaka osvětlená již zapadlým Sluncem, neboť bylo již dostatečně dlouho po západu Slunce a byla dokonalá tma. Navíc kužel světla nejevil sebemenší známky nějakých pruhů či jiných struktur typických pro oblaka. Rychle jsem zamítl i hypotézu, že je to polární záře. Kousek od rovníku se vyskytuje skutečně velmi vzácně a navíc by asi vypadala jinak. Závěr byl jasný: Vidím zodiakální (zvířetníkové) světlo. I když je astronomie mým koníčkem více než 30 let, nikdy jsem tento krásný subtilní astronomický jev doposud nespatřil. Zavolal jsem okamžitě své kamarády a pak jsme dlouho stáli a dívali se směrem k černé siluetě pohoří Cordillera Negra, nad kterým svítilo bledé magické zodiakální světlo.

Jelikož jsem celý svůj dosavadní život prožil z fotoaparátem v ruce, nenechal mne pohled na zodiakální světlo klidným. Stejně jako již mnohokrát předtím na Kavkaze, v Alpách či Himalájích jsem při pohledu na nádhernou hvězdnou oblohu propadl smutku, že ji nemohu vyfotografovat. Potřebné vybavení tj. paralaktickou montáž umožňující otáčet fotoaparát při potřebné několikaminutové expozici za hvězdami sice doma mám, ale její hmotnost zcela znemožňuje, abych ji nosil s sebou do hor. Navíc by na Huascaranu tato montáž domácí výroby rozhodně nefungovala, neboť bych ji musel postavit vzhůru nohama. Neměl jsem s sebou ani stativ. Výjimečnost okamžiku mne vyprovokovala k zoufalecké akci. Našel jsem velký balvan a na něm plošku umožňující opřít fotoaparát tak, aby mířil správným směrem. Fotoaparát jsem nastavil na "B" a pak přišlo to úplně nejhorší. Ve strnulé poloze držet zmrzlýma rukama spoušť několik minut a nehnout fotoaparátem, který jsem křečovitě tiskl ke skále. Pořídil jsem několik expozic na černobílý film Ilford Delta 400 i na barevný diapozitiv Fujichrome Sensia II 100. Délka expozic měla být dle mých představ asi tak 10 minut. Po 5 až 7 minutách však zmrzlý prst povolil, i když jsem mu nic takového nepovolil. Jak se za dva týdny doma ukázalo, Ilfordu vyvolanému na 3 200 ASA to bohatě stačilo. Barevný diapozitiv však byl příliš tmavý, i když zodiakální světlo na něm bylo docela dobře vidět. O jeden a půl roku později se mi podařilo skenerem "vytáhnout" z diapozitivu zodiakální světlo téměř dokonale. Fotografie jak černobílá, tak barevná, ukazují zodiakální světlo lépe, než bylo vidět okem.

Všichni mí kamadádi, se kterými jsem na Huascaran lezl, věděli, že jsem povoláním kantor, který díky profesionální deformaci stále o něčem přednáší, není-li mu v tom násilím zabráněno. Proto mne požádali, abych přednesl krátkou přednášku na téma "Zodiakální světlo". Okamžitě jsem byl ve svém živlu, neboť jsem našel čtyři oběti ochotné, dokonce dobrovolně, poslouchat moje povídání. To jsem ještě netušil, že to, co za chvíli předvedu, bude spíše klauniáda než odborná přednáška. Mluvit ve výši 5 kilometrů, kde tělo dostává jen o trochu více než polovinu kyslíku z dávky, na kterou je zvyklé, je zajímavá zkušenost. Pokud říkáte jen krátka sdělění typu "Podej mi ten špagát!" nebo "Kdo tak příšeně rozvařil ty kolínka?", nic zvláštního nepoznáte. Pokud chcete pronést souvislý delší projev, je zle. Váš nacvičený rytmus nadechování, o kterém pochopitelně vůbec nepřemýšlíte, vás totálně zklame. Po několika nahlas pronesených souvislých větách se bez varování projeví kyslíkový dluh. Začnete mít pocit, že se dusíte a zalapáte po dechu. To se vám pochopitelně stane uprostřed věty, o které jste pevně přesvědčeni, že ji určitě celou dořeknete do konce. Nezbývá než se několikrát zhluboka nadechnout a po delší odmlce pokračovat. Vše to pak připomíná komunikaci s posádkou kosmické lodi s občasnými výpadky spojení.

Dovedl bych se dívat na hvězdné nebe snad celou noc, ale mráz a únava z výstupu mne zahnaly do spacáku. Když jsem se ráno probudil, bylo již světlo. Rychle vylézám s foťákem ze stanu. Dívám se na západ na pohoří Cordillera Negra, nad kterým jsem včera večer poprvé spatřil zodiakální světlo. Tak jako včera večer, tak i teď se tam odehrává fascinující podívaná. V krajině leží obrovský stín Huascaranu táhnoucí se několik desítek kilometrů do dálky. Teprve velikost tohoto stínu mi dovolila pocítit mohutnost hory, na jejíž vrchol stoupáme. Několik minut zasněně pozoruji, jak rychle se stín pohybuje v krajině a rychle ztrácí svou velikost tím, že Slunce téměř kolmo stoupá po obloze vzhůru. Ze snění mne vytrhla až věta, která zazněla z našeho stanu: "Proč já sem nejel rači k móřu!". Svědčila o tom, že můj kamarád Bob přežil noc a že rozvařená kolínka s glukopurem, která jsem uvařil včera k večeři, na něm nezanechala trvalé následky. Konec snění, výstup pokračuje.

Je 20. 6. 1998, 9:20. Ležím na zádech a dívám se mraky, které pomalu plují těsně nad mou hlavou. Jsem na jižním (nejvyšším) vrcholu Huascaranu ve výši 6 768m. Za několik minut dorazí na vrchol i moji kamarádi. Můj neuskutečnitelný, 30 let starý klukovský sen se splnil.

Děkuji hoře, že nám dovolila vystoupit na svůj vrchol a vrátit se šťastně domů. Připravila nám spoustu krásných, nezapomenutelných zážitků. Pohled na krásnou hvězdnou oblohu a magické zodiakální světlo patřily rozhodně mezi ně.


Co je zodiakální světlo?

Slunce, kolem kterého obíhají planety včetně naší Země, je obklopeno jemným prachovým prstencem. Tento prstenec leží v rovině ekliptiky, tj. rovině, ve které obíhá kolem Slunce naše Země. Přibližně ve stejné rovině obíhají i další planety a většina dalších menších těles. Tento prstenec kolem Slunce si můžeme představit třeba jako prstenec, který má planeta Saturn. Zásadní rozdíl mezi prstencem Saturnu a prstencem kolem Slunce je jeho hustota a velikost částic. Prstenec kolem Slunce je nesrovnatelně méně hustý a skládá se z velmi malých částic. Odhady udávají počet částic asi 10 na krychlový kilometr a průměrnou velikost částic asi tisícinu milimetru. Tento prstenec je osvětlen slunečním světlem a my jej ze Země můžeme pozorovat jako zjasnění oblohy v okolí ekliptiky. Protože ekliptika prochází na obloze takzvanými zodiakálními (zvířetníhovými) souhvězdími (Beran, Býk, Blíženci, Rak, Lev, Panna, Váhy, Štír, Střelec, Kozoroh, Vodnář, Ryby), dostalo toto zjasnění název zodiakální (zvířetníkové) světlo. Jak je vůbec možné, že takové prachové nic může být vůbec viditelné? Velmi malé částice rozptylují sluneční světlo, a proto jsou dobře viditelné v protisvětle, tj. díváme-li se přibližně ve směru ke Slunci. Pokud je Slunce nad obzorem, nemáme šanci cokoliv vidět (ani při úplném zatmění), neboť Slunce, které je asi o dvanáct řádů jasnější než zodiakální světlo, znemožní jeho pozorování. Pokud ovšem Slunce zapadne dostatečně hluboho pod obzor (je nutných asi 15°) a je již dostatečná tma, stane se slabounké zodiakální světlo viditelným. Jeho intenzita se vzrůstající úhlovou vzdáleností od Slunce však rychle klesá, ve vzdálenosti 90 až 100 stupňů od Slunce přestane být viditelné. Proto může být viditelné pouze večer po západu Slunce nad západním obzorem nebo ráno před východem Slunce nad východním obzorem.

Kam za zodiakálním světlem?

Zodiakální světlo je u nás poměrně obtížně pozorovatelné. Důvodů je hned několik. Na prvním místě je to umělé noční osvětlení. Nejdůležitější podmínkou jeho pozorování tedy je dostat se co nejdál od silných zdojů světla, především pouličního osvětlení. Dalším vážným problémem je málo průhledná atmosféra. Vhodná pro pozorování jsou tedy především místa v horách s průzračným vzduchem. Samozřejmě záleží na počasí. Musí být jasno a nesní být ani mlha, ani opar. Nejvhodnější místa na Zemi jsou v blízkosti rovníku. Poblíž rovníku je ekliptika téměř kolmá k obzoru, takže zodiakální světlo tvoří zdánlivě jakýsi kužel či sloup téměř kolmý k obzoru. U nás, na 50. rovnoběžce, je situace již velice nepříznivá, neboť ekliptika svírá s obzorem malý úhel. Zodiakální světlo se u nás ztrácí ve špatně průhledné, zamlžené atmosféře u obzoru. Největší šance spatřit zodiakální světlo u nás je v období jarní rovnodennosti (večer) a podzimní rovnodennosti (ráno), kdy svírá ekliptika největší úhel s obzorem. Místo, ze kterého jsem pořídil obrázek zodiakálního světla, který je na této stránce, je téměř ideální - nadmořská výška téměř 5 000m a zeměpisné šířka asi 8° jižní šířky.