Jak jsem fotografoval zodiakální světlo na Huascaranu
Sedím na velkém balvanu ve výši 4 850m na úbočí peruánského Huascaranu a za mými
zády právě zapadá Slunce. Je 17. 6. 1998. Zatím ještě nevím, že tato hora, jejíž
název vyvolává mrazení v zádech u všech lidí, kteří znají osud československé
expedice Peru 1970, se k nám zachová vlídně a dovolí nám vystoupit o tři dny
později na nejvyšší ze svých vrcholů do výše 6 768 metrů. V Peru, necelých 10
stupňů jižně od rovníku, se stmívá velice rychle, a tak za několik desítek minut,
vyplněných rozhovorem s kamarády, ve kterém nejčastějším slovem je Huascaran, je
nad mou hlavou černé nebe s neuvěřitelným množstvím hvězd. Začíná být citelná
zima. Slézám z balvanu a jdu do stanu pro bundu. Již při prvním pohledu směrem na
západ mne upoutal na obloze ne příliš výrazný, avšak dobře patrný svítící kužel.
Táhl se od obzoru, kde byl nejvýrazněší, až do výše 40, možná 50 stupňů nad
obzorem, kde postupně zeslábl tak, že přestal být patrný. Na malou chvíli jsem
zaváhal, co to vlastně vidím. Nejprve jsem vyloučil vysoká oblaka osvětlená již
zapadlým Sluncem, neboť bylo již dostatečně dlouho po západu Slunce a byla
dokonalá tma. Navíc kužel světla nejevil sebemenší známky nějakých pruhů či
jiných struktur typických pro oblaka. Rychle jsem zamítl i hypotézu, že je to
polární záře. Kousek od rovníku se vyskytuje skutečně velmi vzácně a navíc by asi
vypadala jinak. Závěr byl jasný: Vidím zodiakální (zvířetníkové) světlo. I když
je astronomie mým koníčkem více než 30 let, nikdy jsem tento krásný subtilní
astronomický jev doposud nespatřil. Zavolal jsem okamžitě své kamarády a pak jsme
dlouho stáli a dívali se směrem k černé siluetě pohoří Cordillera Negra, nad
kterým svítilo bledé magické zodiakální světlo.
Jelikož jsem celý svůj dosavadní život prožil z fotoaparátem v ruce, nenechal mne
pohled na zodiakální světlo klidným. Stejně jako již mnohokrát předtím na
Kavkaze, v Alpách či Himalájích jsem při pohledu na nádhernou hvězdnou oblohu
propadl smutku, že ji nemohu vyfotografovat. Potřebné vybavení tj. paralaktickou
montáž umožňující otáčet fotoaparát při potřebné několikaminutové expozici za
hvězdami sice doma mám, ale její hmotnost zcela znemožňuje, abych ji nosil s
sebou do hor. Navíc by na Huascaranu tato montáž domácí výroby rozhodně
nefungovala, neboť bych ji musel postavit vzhůru nohama. Neměl jsem s sebou ani
stativ. Výjimečnost okamžiku mne vyprovokovala k zoufalecké akci. Našel jsem
velký balvan a na něm plošku umožňující opřít fotoaparát tak, aby mířil správným
směrem. Fotoaparát jsem nastavil na "B" a pak přišlo to úplně nejhorší. Ve
strnulé poloze držet zmrzlýma rukama spoušť několik minut a nehnout fotoaparátem,
který jsem křečovitě tiskl ke skále. Pořídil jsem několik expozic na černobílý
film Ilford Delta 400 i na barevný diapozitiv Fujichrome Sensia II 100. Délka
expozic měla být dle mých představ asi tak 10 minut. Po 5 až 7 minutách však
zmrzlý prst povolil, i když jsem mu nic takového nepovolil. Jak se za dva týdny
doma ukázalo, Ilfordu vyvolanému na 3 200 ASA to bohatě stačilo. Barevný
diapozitiv však byl příliš tmavý, i když zodiakální světlo na něm bylo docela
dobře vidět. O jeden a půl roku později se mi podařilo skenerem "vytáhnout" z
diapozitivu zodiakální světlo téměř dokonale. Fotografie jak černobílá, tak
barevná, ukazují zodiakální světlo lépe, než bylo vidět okem.
Všichni mí kamadádi, se kterými jsem na Huascaran lezl, věděli, že jsem povoláním
kantor, který díky profesionální deformaci stále o něčem přednáší, není-li mu v
tom násilím zabráněno. Proto mne požádali, abych přednesl krátkou přednášku na
téma "Zodiakální světlo". Okamžitě jsem byl ve svém živlu, neboť jsem našel čtyři
oběti ochotné, dokonce dobrovolně, poslouchat moje povídání. To jsem ještě
netušil, že to, co za chvíli předvedu, bude spíše klauniáda než odborná
přednáška. Mluvit ve výši 5 kilometrů, kde tělo dostává jen o trochu více než
polovinu kyslíku z dávky, na kterou je zvyklé, je zajímavá zkušenost. Pokud
říkáte jen krátka sdělění typu "Podej mi ten špagát!" nebo "Kdo tak příšeně
rozvařil ty kolínka?", nic zvláštního nepoznáte. Pokud chcete pronést souvislý
delší projev, je zle. Váš nacvičený rytmus nadechování, o kterém pochopitelně
vůbec nepřemýšlíte, vás totálně zklame. Po několika nahlas pronesených souvislých
větách se bez varování projeví kyslíkový dluh. Začnete mít pocit, že se dusíte a
zalapáte po dechu. To se vám pochopitelně stane uprostřed věty, o které jste
pevně přesvědčeni, že ji určitě celou dořeknete do konce. Nezbývá než se
několikrát zhluboka nadechnout a po delší odmlce pokračovat. Vše to pak připomíná
komunikaci s posádkou kosmické lodi s občasnými výpadky spojení.
Dovedl bych se dívat na hvězdné nebe snad celou noc, ale mráz a únava z výstupu
mne zahnaly do spacáku. Když jsem se ráno probudil, bylo již světlo. Rychle
vylézám s foťákem ze stanu. Dívám se na západ na pohoří Cordillera Negra, nad
kterým jsem včera večer poprvé spatřil zodiakální světlo. Tak jako včera večer,
tak i teď se tam odehrává fascinující podívaná. V krajině leží obrovský stín
Huascaranu táhnoucí se několik desítek kilometrů do dálky. Teprve velikost tohoto
stínu mi dovolila pocítit mohutnost hory, na jejíž vrchol stoupáme. Několik minut
zasněně pozoruji, jak rychle se stín pohybuje v krajině a rychle ztrácí svou
velikost tím, že Slunce téměř kolmo stoupá po obloze vzhůru. Ze snění mne vytrhla
až věta, která zazněla z našeho stanu: "Proč já sem nejel rači k móřu!". Svědčila
o tom, že můj kamarád Bob přežil noc a že rozvařená kolínka s glukopurem, která
jsem uvařil včera k večeři, na něm nezanechala trvalé následky. Konec snění,
výstup pokračuje.
Je 20. 6. 1998, 9:20. Ležím na zádech a dívám se mraky, které pomalu plují těsně
nad mou hlavou. Jsem na jižním (nejvyšším) vrcholu Huascaranu ve výši 6 768m. Za
několik minut dorazí na vrchol i moji kamarádi. Můj neuskutečnitelný, 30 let
starý klukovský sen se splnil.
Děkuji hoře, že nám dovolila vystoupit na svůj vrchol a vrátit se šťastně domů.
Připravila nám spoustu krásných, nezapomenutelných zážitků. Pohled na krásnou
hvězdnou oblohu a magické zodiakální světlo patřily rozhodně mezi ně.
Co je zodiakální světlo?
Slunce, kolem kterého obíhají planety včetně naší Země, je obklopeno jemným
prachovým prstencem. Tento prstenec leží v rovině ekliptiky, tj. rovině, ve které
obíhá kolem Slunce naše Země. Přibližně ve stejné rovině obíhají i další planety
a většina dalších menších těles. Tento prstenec kolem Slunce si můžeme představit
třeba jako prstenec, který má planeta Saturn. Zásadní rozdíl mezi prstencem
Saturnu a prstencem kolem Slunce je jeho hustota a velikost částic. Prstenec
kolem Slunce je nesrovnatelně méně hustý a skládá se z velmi malých částic.
Odhady udávají počet částic asi 10 na krychlový kilometr a průměrnou velikost
částic asi tisícinu milimetru. Tento prstenec je osvětlen slunečním světlem a my
jej ze Země můžeme pozorovat jako zjasnění oblohy v okolí ekliptiky. Protože
ekliptika prochází na obloze takzvanými zodiakálními (zvířetníhovými) souhvězdími
(Beran, Býk, Blíženci, Rak, Lev, Panna, Váhy, Štír, Střelec, Kozoroh, Vodnář,
Ryby), dostalo toto zjasnění název zodiakální (zvířetníkové) světlo. Jak je vůbec
možné, že takové prachové nic může být vůbec viditelné? Velmi malé částice
rozptylují sluneční světlo, a proto jsou dobře viditelné v protisvětle, tj.
díváme-li se přibližně ve směru ke Slunci. Pokud je Slunce nad obzorem, nemáme
šanci cokoliv vidět (ani při úplném zatmění), neboť Slunce, které je asi o
dvanáct řádů jasnější než zodiakální světlo, znemožní jeho pozorování. Pokud
ovšem Slunce zapadne dostatečně hluboho pod obzor (je nutných asi 15°) a je již
dostatečná tma, stane se slabounké zodiakální světlo viditelným. Jeho intenzita
se vzrůstající úhlovou vzdáleností od Slunce však rychle klesá, ve vzdálenosti 90
až 100 stupňů od Slunce přestane být viditelné. Proto může být viditelné pouze
večer po západu Slunce nad západním obzorem nebo ráno před východem Slunce nad
východním obzorem.
Kam za zodiakálním světlem?
Zodiakální světlo je u nás poměrně obtížně pozorovatelné. Důvodů je hned několik.
Na prvním místě je to umělé noční osvětlení. Nejdůležitější podmínkou jeho
pozorování tedy je dostat se co nejdál od silných zdojů světla, především
pouličního osvětlení. Dalším vážným problémem je málo průhledná atmosféra. Vhodná
pro pozorování jsou tedy především místa v horách s průzračným vzduchem.
Samozřejmě záleží na počasí. Musí být jasno a nesní být ani mlha, ani opar.
Nejvhodnější místa na Zemi jsou v blízkosti rovníku. Poblíž rovníku je ekliptika
téměř kolmá k obzoru, takže zodiakální světlo tvoří zdánlivě jakýsi kužel či
sloup téměř kolmý k obzoru. U nás, na 50. rovnoběžce, je situace již velice
nepříznivá, neboť ekliptika svírá s obzorem malý úhel. Zodiakální světlo se u nás
ztrácí ve špatně průhledné, zamlžené atmosféře u obzoru. Největší šance spatřit
zodiakální světlo u nás je v období jarní rovnodennosti (večer) a podzimní
rovnodennosti (ráno), kdy svírá ekliptika největší úhel s obzorem. Místo, ze
kterého jsem pořídil obrázek zodiakálního světla, který je na této stránce, je téměř
ideální - nadmořská výška téměř 5 000m a zeměpisné
šířka asi 8° jižní šířky.
|