Setkání třetí nad planinou Bolsón

Je 19. ledna a se ženou vyrážíme opět do hor, a to do oblasti Siete Tazas. Dopoledne není příliš povzbudivé počasí. Hory jsou zahalené v mracích, ale jak stoupáme stále výš, počasí se zlepšuje a začínají se objevovat kousky modré oblohy. Když k večeru stavíme stan na planině Bolsón (1674m), je až na pár mráčků jasno. Místo pro stan je to nádherné, jsme tu úplně sami, je příjemné počasí, skoro bezvětří. Kdyby neměla být vidět asi za tři a půl hodiny kometa, nechybělo by mně ke spokojenosti vůbec nic. Mně však chybí zásadní věc výhled na západní obzor. Planina je obklopena poměrně vysokými horami. Jediné možné řešení je vybrat si některou z nejbližších hor a na ni do tmy vylézt. Vybírám si horu, která se tyčí přímo nad naším stanem. Vypadá to, že výstup na ni by nemusel být obtížný a převýšení odhaduji asi na 600 metrů. Na to by tak hodina a půl mohla stačit. Vše vypadá dobře, ale bohužel jen chvíli. Kolem sedmé hodiny přichází z údolí mraky a vše kolem nás mizí v husté mlze. Je mi zcela jasné, že na mém plánu se nic nemění, musím prostě vylézt na tu horu, i kdyby šance na jasné počasí byla jedno promile. Pokud by se vyjasnilo a já bych zůstal dole, nikdy bych si to nepřestal vyčítat. Zase tak špatně to ovšem nevidím. Šest set metrů směrem nahoru je docela dost a tak věřím, že se nad tu vrstvu mraků dostanu. V 19:30 své ženě slibuji, že se k ní v noci do stanu vrátím a vyrážím, s veškerou fotografickou technikou a s GPS v ruce, směrem k hoře. Mlha je docela hustá, takže jsem rád, že jsem za jasného počasí viděl, kam to chci vlastně vylézt. Jsem si vědom, že musím cestou do GPS uložit pár bodů, jinak mohu mít ve tmě potíže nalézt cestu zpět do stanu. Úpatí hory nacházím celkem snadno a začínám prudce stoupat.

Po prvních asi sto metrech stoupání jsem si vzpomněl na větu, kterou jsem četl v jednom průvodci po italských Dolomitech: "Výstup na vrchol je snadný a vhodný i pro méně zkušené, jediným problémem je asi padesátimetrový úsek převislé trávy". Tak taková lahůdka tam naštěstí nebyla, ale ten kopec nebyl zase tak jednoduchý, jak zespodu vypadal. Stoupal jsem v husté mlze, a tak jsem vlastně nevěděl téměř nic o tom, kudy se dostat dolů. To mne ovšem vůbec netrápilo, protože jsem si ukládal pečlivě postupové body do GPS.

Je půl deváté. Dostávám se na skalnatý hřeben ve výši asi 2000 metrů a jsem stále v mlze. Po chvíli mám pocit, že je přece jenom více světla a to by znamenalo, že se blížím k horní hranici mraků. Nebo si to jenom namlouvám? 2100 metrů a pořád samá mlha. Když už to vypadá skoro beznadějně, začíná mlha nade mnou zářit a za malou chvíli je všechna pode mnou a vrcholek hory je na dosah. Kousek pod vrcholem obdivuji krásný amarylis, jehož červená barva působí v zapadajícím Slunci zcela neskutečně. Slunce je nízko nad obzorem a já stojím na vrcholu hory ve výši 2233 metrů. Mraky, kterých jsem se tolik bál, se postupně rozplývají. Začínám věřit, že tu nejsem zbytečně.

Do tmy zbývá ještě hodně času, a tak obdivuji nádherné panorama a kochám se pohledem na vulkán Descabezado Grande (3885m), na jehož vrcholu jsme se ženou před týdnem stáli. Ve 21 hodin zapadá Slunce. Nade mnou je dokonale jasno, u obzoru jsou nějaké mraky, které budou určitě poněkud rušit, ale vypadá to nadějně.

Chvíli poté, co začíná být vidět Venuše, nacházím na obloze velmi snadno i kometu. Může mít jasnost tak asi kolem -2 magn., možná i o trochu větší. První snímek pořizuji v 21:34 objektivem Tamron 70-300 mm nastaveným na ohnisko 300 mm. Místo stativu používám raději velký balvan, který má téměř optimální sklon. Obloha je sice ještě pořád velice světlá, ale pro snímky jádra komety je nyní optimální chvíle. Postupně zkracuji ohnisko a na snímcích se začíná jasně rýsovat mohutný prachový ohon komety. Jak obloha postupně tmavne, je kometa stále krásnější. Asi pět minut před desátou hodinou vyměňuji dlouhoohniskový zoom za širokoúhlý zoom Tamron 28-75 mm. Tento objektiv má po celém rozsahu ohniskových vzdáleností světelnost 2,8, což by mělo umožňovat fotografování dostatečně krátkými expozicemi i po setmění. Nastavuji na objektivu ohniskovou vzdálenost 55 mm a rychle ostřím autofokusem na Venuši. Mám strach, aby mi nezmizela za mrakem, neboť pak by už nebylo na co spolehlivě zaostřit. Vypínám autofokus a ostření se už nesmím ani dotknot. Již první snímky pořízené ohniskem 55 mm vypadají při pohledu na display fotoaparátu nádherně. Kometa nad Andami - prostě nádhera.

Je to velmi zvláštní pocit sedět ve tmě úplně sám na vrcholu hory v Andách a dívat se na kometu. Mám několik životních koníčků, nebo spíše koňů. Kromě matematiky, která je současně mým povoláním, jsou to hory, fotografie a astronomie. Ani ve snu by mne nenapadlo, že se někdy takto potkají. Už jednou jsem viděl kometu ve vysokých horách. Bylo to v roce 1996 v Himalájích a byla to kometa Hale - Bopp. Ale v té době to byl jen malý obláček mezi hvězdami.

Obzor rychle tmavne. Je chvíli po půl jedenácté a já mám pořízeno již asi 90 snímků. Jádro komety se blíží k obzoru. Rychle ještě pořizuji širokoúhlé obrázky objektivem o ohniskové vzdálenosti 20 mm, než jádro zapadne. Asi o tři čtvrtě na jedenáct jádro zapadá. Pořizuji poslední snímky. Jádro komety je již pod obzorem, ale teprve nyní má kometa ten správný kontrast a skutečně září na černé obloze.

Je 23 hodin a začínám balit věci. Je už pořádná zima. Po důkladné kontrole, zda jsem v té tmě něco nenechal ležet na vrcholu hory, začínám sestupovat. Již první metry naznačují, že ve světle diodové čelovky to nebude tak úplně snadné, ale jde to. Sestupuji po skalnatém hřebenu a i když jsem při výstupu kvůli mlze téměř nic neviděl, zdá se sestupová trasa celkem jednoznačná. Pak se ale ocitám na úzké skalní plošině a kolem prázdný prostor. Marně hledám kuželem světla čelovky přijatelnou sestupovou trasu, pode mnou je jen tmavá propast. Vyndávám z batohu GPS a zjišťuji, jak daleko jsem od nejbližšího bodu, který jsem uložil při výstupu. Zjišťuji, že asi 300 metrů. Není mi to ale moc platné, neboť moje GPS je ten nejlevnější model od Garminu (e-Trex) a nemá zabudovaný kompas. To má za následek, že umí určit směr, jen když je v pohybu. Za normálních okolností to není žádná nevýhoda, stačí prostě jít a GPS stále ukazuje správný směr na vybraný bod. Pokud se člověk ovšem zastaví, směr určit neumí. Terén, ve kterém se nacházím, však žádný plynulý pohyb neumožňuje. Dokud se nedostanu do snadnějšího terénu, kde bude možné udělat několik plynulých rychlých kroků, je mi GPS k ničemu, a tak ji vracím zpět do batohu, abych měl ve složitém terénu volné ruce. Batoh mne trochu tlačí, sahám po popruhu, který mám za krkem. A to je zásadní chyba, neboť nedopatřením zachytávám za čelovku, ta padá na zem, vypadávají z ní baterie - a je tma, dokonalá tma. To je zlé. Měsíc nesvítí a svítit nebude, neboť zapadl chvíli po Slunci a obloha v Andách je skutečně černá. Nevidím skoro nic. Nemohu se moc pohybovat, neboť vím, že stojím asi metr od okraje plošiny. Představa, že tady budu takto stát a mrznout takových šest hodin, než začne svítat, není zrovna povzbudivá. Navíc jsem své ženě slíbil, že se v noci vrátím. Je mi nyní jasné, že lepší řešení by bylo vzít si spacák a přespat na vrcholu hory. Klekám si na zem a opatrně hmatem hledám čelovku. Leží mi přímo u nohou, ovšem bez baterií. Mám obavy, že se mohly zkutálet do propasti. Baterie jsou totiž v mé čelovce uloženy ve válcovém plastovém pouzdře. Po dlouhém hledaní pouzdro nacházím, ale ani teď není vyhráno. V pouzdře jsou jen dvě ze tří baterií. Napadá mne, že si posvítím GPSkou, která má podsvícený display, ale raději to zamítám. Nechci batoh s veškerou fotografickou technikou sundávat, aby mi někam v té tmě nespadl. Nakonec nahmatávám i chybějící baterii. Chybí už jen kryt otvoru, do kterého se zasouvá pouzdro s bateriemi. Čelovka naštěstí svítí i bez toho krytu a v jejím světle nacházím i ten kryt. Hlavní problém je sice vyřešen, ale pořád ještě nevím, kde jsem. Musím se vrátit zpět směrem nahoru.

Nakonec se mi podařilo najít místo, kde bylo možné udělat několik plynulých kroků, a to mi umožnilo zjistit pomocí GPS, kterým směrem mám sestupovat, abych se dostal na nejbližší uložený bod. Byl jsem na jiném hřebenu, než kterým jsem vystoupil. Po jistém hledání jsem našel schůdnou cestu, vedoucí přímo na požadovaný bod. To již bylo téměř vyhráno. Zbytek sestupu byl sice místy nepříjemně strmý, ale věděl jsem, že jsem tudy prošel směrem nahoru a že už mne žádné velké potíže nečekají. Když jsem došel na planinu Bolsón, dovedla mne GPS již snadno ke stanu, ve kterém spala moje žena. S velkým požitkem jsem vlezl do spacáku a pak si ještě dlouho prohlížel snímky, abych se ujistil, že jsou v pořádku.

Obrázky dopadly velmi dobře, jen mne mrzelo, že u obzoru bylo dost mraků, které některé části komety zakrývaly. Pak mne ale napadlo, že jednotlivé mraky se dost rychle pohybovaly a že vhodným složením několika po sobě jdoucích snímků bych mohl plochu pokrytou mraky výrazně zmenšit. Doma se mi tuto myšlenku nakonec podařilo úspěšně realizovat. Tak vznikl následující obrázek.