Bylo úplně zataženo, ale nemohl jsem se s tím smířit a nešel jsem zpět ke stanu. Zvedl se studený vítr, který postupně sílil až téměř na úroveň vichřice. Bylo mi strašně zima a už jsem to chtěl definitivně vzdát. Pak se ale na několika místech oblohy objevily hvězdy, a tak jsem čekal dál, jestli se nevyjasní na jihozápadě, abych zahlédl aspoň konec ohonu komety. Když už jsem byl zmrzlý téměř „na rampouch“, na chvíli jsem se dočkal (00:42). Za horou, o níž už tu byla řeč, vyčníval konec ohonu. Během asi 30 minut jsem pořídil v dírách v oblačnosti několik snímků konce ohonu komety. Ve chvílích, kdy kometa nebyla vůbec vidět, jsem si hrál s foťákem, abych definitivně nezmrzl. Pořizoval jsem snímky skalních věží nade mnou s Mléčnou dráhou. Věže jsem lehce přisvětloval diodovou čelovkou. Asi v 01:15 zase přišly mraky, které zakryly kometu definitivně. Proč jsem to v tomto okamžiku nevzdal a nešel spát do stanu, to nevím. Kdybych nebyl ve výši 2044 m, ale třeba v šesti tisících, měl bych vysvětlení - „výškové šílenství“. Další vysvětlení je, že už mi byla taková zima, že mi bylo všechno jedno. Co jsem dělal v době mezi 01:29:35 a 03:33:29, neumím vlastně moc logicky vysvětlit. V noci jsem vůbec nesledoval čas, takže veškeré časy jsem zjistil dodatečně až ze snímků digitálního fotoaparátu. Samozřejmě vím, že bylo zataženo a já jsem ve vichřici chodil po hřebeni. Ale že to trvalo víc než dvě hodiny, mi dodatečně připadá nesmyslně dlouho. Ale je tomu tak. Poslední černý snímek, který jsem pořídil pro kalibraci snímků komety, má čas 01:29:35 a další snímek pak až 03:33:29. Snímky mají po sobě jdoucí čísla, nic jsem tedy nesmazal. Snímek ve 03:33:29 jsem pořídil proto, že mraky se poněkud roztrhaly a já jsem měl pocit, že vidím nad obzorem slabou záři. Abych se ujistil, že si to jen nenamlouvám, pořídil jsem tedy snímek a našel na něm světlou skvrnu. To ovšem nemělo žádnou logiku - ta kometa už musela být dávno pod obzorem. Pak mi ale došlo, že je cirkumpolární! Na naší obloze samozřejmě snadno poznám cirkumpolární souhvězdí. Jižní oblohu ale moc neznám a došlo mi to až tak pozdě. Toto zjištění mne aktivizovalo k horečné činnosti.

Se značnou dávkou rizika, především pro foťák, pobíhám po hřebeni a hledám místo na opačné straně než večer, abych dostal kometu tentokrát nalevo od hory. Zpočátku se mi to nedaří, tak fotografuji alespoň ohon komety mezi mraky. Nakonec správné místo přece jen nacházím, a to v okamžiku, kdy se dokonce začíná vyjasňovat a mraky postupně odkrývají celou kometu (04:38). Nádherný pohled! Klepou se mi ruce zimou i spěchem, mám strach, že se znovu zatáhne, což ve vichřici může být za pár desítek sekund. Vichřice cloumá stativem, mám strach, že to bude na snímcích znát (naštěstí není). Když mám několik snad zdařilých snímků, uklidňuji se, hledám a nacházím ještě lepší místo na focení. Další obrázky komety nad horami pořizuji již v klidu. Je pět hodin a začíná svítat. Obrázků komety mám již dost, a tak si říkám, že pořídím ještě jeden poslední a končím. Mačkám spoušť a nic. Je to jasné, baterie je vybitá. Teď jsem chtěl napsat, že mi přešel mráz po zádech, ale to nešlo, protože jsem byl už dávno celý promrzlý. Kdyby ta baterie odešla o trochu dřív, celé to čekání by bylo k ničemu. Náhradní byla ve stanu a v rozumném čase bych pro ni nestačil dojít. Prostě školácká chyba, která naštěstí dobře dopadla. Do stanu se vracím až za světla. Asi na hodinu zalézám do spacáku a pak z něj vylézám stejně zmrzlý jako před tím. To, co vypadalo zcela beznadějně, se nakonec podařilo.

Doma jsem si s obrázky trochu pohrál a čtyři nejlepší jsem složil do jediného obrazu a podařilo se mi po zpracování na výsledném obrázku najít i modrý iontový ohon komety, který jsem očima vůbec neviděl. Na rozdíl od prachového ohonu není zakřivený a vychází z jádra směrem pryč od Slunce. Červená barva skal je způsobena tím, že na východě začíná svítat.