Na počátku ledna roku 2007 jsem se svou ženou Zuzanou odletěl do Chile. Tato země
nám zcela učarovala svou přívětivostí a hlavně člověkem místy téměř nedotčenou
přírodou. Je to země vulkánů a právě jejich vrcholy nás přitahují asi nejvíce. Na
čtyřech z nich jsme již stáli dříve. Letos do této sbírky přibyla monumentální
sopka Descabezado Grande,
která se nachází východně od města Talca v nádherné oblasti
Altos de Lircay.
Při naší devítidenní akci v této oblasti jsme za první
čtyři dny nepotkali jediného člověka a vulkán byl při výstupu jen pro nás dva. Za
14 hodin poctivé dřiny a 2000 metrů převýšení nahoru a zpět dolu ke stanu nám byl
odměnou úchvatný pohled do vrcholového kráteru a na okolní sopky. Po celou tuto
dobu jsem s sebou vláčel a na vrchol vynesl nejen klasický fotoaparát s filmem na
diapozitivy, ale i příšerně těžký digitální fotoaparát Canon EOS 5D. Kde jsou ty
krásné časy, kdy se výrobci fotoaparátů předháněli, kdo vyrobí nejmenší a
nejlehčí jednookou zrcadlovku. Pokud by šlo jen o fotografování přírody ve dne,
digitální fotoaparát bych s sebou rozhodně nevláčel. Barevný diapozitiv,
promítnutý v tmavé místnosti na velkou plochu, ještě hodně dlouho žádná digitální
technika nemůže překonat. V Chile je však nádherná černá obloha ještě
nezdevastovaná umělým osvětlením, jako je tomu u nás v Evropě. Navíc jižní obloha
je daleko krásnější než ta naše severní. Tak jsem se rozhodl, že budu
fotografovat i v noci, a na to se "klasika" moc nehodí, zvláště pokud nemáte
paralaktickou montáž a musíte vystačit s několikasekundovými časy. Velká váha
mého fotografického vybavení nebyla ovšem tím největším problémem, neboť tento
problém lze řešit kombinací fyzické kondice a urputnosti. Horším problémem byla
starost, abych této fotografické technice neublížil. Zvláštní lahůdkou na pěších
trecích, jen pro náročné, bylo překonávání řek broděním. Brodili jsme více než
desetkrát a některé z řek byly docela
hluboké, jiné zase dravé. Pocit při brodění
takové řeky s veškerou
fotografickou výbavou je srovnatelný s pocitem hráče ruské
rulety. Vše nakonec dobře dopadlo, foťáky jsem ani neutopil ani mi nespadly ze
skály, a přivezl jsem vysněné snímky jižní oblohy uchovávající alespoň trochu z té
úžasné atmosféry, kdy náš stan stál pod hvězdami,
které na tom místě svítily jen pro nás dva, kolem nás Andy a nádherné ticho.
Když jsem do Chile odlétal, netušil jsem, že právě tam bude vidět nejjasnější kometa za posledních skoro padesát let. Myslím, že v té době to netušil ještě nikdo, protože předpovídat jasnost komet je velmi obtížné. I když jsem se čistě náhodou nacházel na té správné zemské polokouli, nebylo vůbec snadné najít místo, odkud bych mohl kometu dobře pozorovat a fotografovat. S mými nervy si řádně pohrávalo také počasí. Nakonec jsem kometu několikrát viděl a dovezl i řadu obrázků. Pokud se chcete podívat jen na obrázky se strohými technický informacemi (v angličtině), můžete přejít přímo sem. Pokud si chcete přečíst i mé bezprostřední dojmy sepsané ihned po návratu z Chile, pak omluvte místy až příliš detailní a sugestivní líčení. Psal jsem to v době, kdy jsem byl stále ještě plný dojmů.
Zde končí Chilská setkání s kometou. Argentinské pokračování schůzek s kometou McNaught a obrázky z národního parku Nahuel Huapi jsou na této stránce.
Miloslav Druckmüller
|
